12. 07. 2016
„Za odložené věci neručíme.“ Věta, se kterou se setkáváme na koupalištích, v restauracích, v posilovnách – jakou má ale relevanci? Dovolím si právnickou hříčku: Ano, tato věta je pravdivá. Za odložené věci v tomto případě dané zařízení skutečně neručí. Ono odpovídá.[1] A to je horší.
Institut škody na odložené věci je tradiční součástí našeho právního řádu. Jeho současné provedení se nachází v § 2945 občanského zákoníku. Projděme si krok po kroku, v jakém případě je možné dle platného práva požadovat náhradu škody pro provozovateli zařízení.
V prvé řadě je třeba, aby bylo v daném zařízení obvyklé, že se věci odkládají. Co si pod tím představit? Je např. obvyklé, že si po příchodu do restaurace odložím kabát na věšák. Je také obvyklé, že si v lázních odložím mobil, klíče od domu, peněženku a oblečení do skříňky, než se půjdu koupat. Po příchodu do práce v deštivém počasí si také obvykle odložím deštník. Na zimním stadionu během hokejového utkání si věci neodkládám, naopak v pařácích na koupališti ano. Důležitá je tedy obvyklost tohoto odkládání – ne to, že si nějaký jedinec jednou někam něco odložil.
Dostáváme se k druhému bodu – věc musela být odložena na místě, kam se takové věci obvykle odkládají. Provozovatel ale může určit, že se mají někam odkládat – v tom případě je nutné je odložit skutečně na toto místo. Tedy – pokud bude nad barem napsáno: „Kabáty si odkládejte u barmana.“, tak jsem si svůj kabát měl odložit u barmana. Pokud žádný takový nápis není, pak máme odložit na místo obvyklé – to bude věšák na kabáty. Ale co když je věšák kabáty přeplněný? Nebo co když je zrovna natřený barvou? Pak je možné odložit i na jiné obdobné místo – třeba na parapet či na opěradlo vedlejší židle.[2] Ale už těžko si věc můžu odložit na záchodě.
Pokud tedy byl kabát odložen na místě určeném (barman), místě obvyklém (věšák) nebo místě obdobném (parapet), je tato podmínka splněna. V opačných případech ne.
Jak je to třeba s notebookem, který jsem si nechal v batohu, který mi celou dobu ležel v hospodě u nohou? V tomto případě se vůbec nebude jednat o věc odloženou. Tuto věc má dotyčný stále u sebe, tedy se odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na věci obvyklé vůbec neuplatní.[3] Dále se tato odpovědnost neuplatní, pokud nějakou věc někde zapomenete (na baru, na dece na koupališti).
Na jaké věci se odpovědnost za odložené věci vztahuje? Možná, že máte ještě někdo v paměti částku 5.000,- Kč. Na ni už můžete zapomenout. Tato částka skutečně platila až do konce roku 2013. Její zakotvení pochází z 90. let, tehdy ovšem částka 5.000,- Kč představovala vlivem inflace úplně něco jiného, než dnes. Současný občanský zákoník žádný peněžní limit nestanovuje. Limitem ovšem je, že se taková věc obvykle odkládá. V hospodě si možná odložím kabát, ale nepověsím si tam na věšák videokameru. Ani ji nenechám v kapse kabátu. Totéž se bude týkat větších částek peněz nebo zlatých hodinek. Na co se provozovatel nemůže vymlouvat, je technické a prostorové vybavení jeho zařízení. Pokud je činnost obvykle spojená s odkládáním věcí, provozovatel zkrátka odpovídá, ať už je na to vybavený nebo ne.[4]
Složitější situace nastává, pokud se ztratí věc, která se sice obvykle odkládá, v konkrétním případě je ale nepoměrně vysoké hodnoty. Je obvyklé, že si odložíme kabát v restauraci, je pak ale otázkou, jestli si do hospody vezmeme třeba norkový kožich. Zákon přímo nehovoří o tom, jak se má zohledňovat věc nepoměrně vysoké hodnoty. Jsme ale schopní pravděpodobně dovodit z věty „kam se takové věci obvykle ukládají“, že norkový kožich si s sebou nemáme brát a nemáme jej odkládat v hospodě páté cenové kategorie - třeba i na místech, kam bychom si normální kabát odložili.
Takže už víme, co si můžeme odkládat a kam si to můžeme odkládat. Příběh se posouvá. Po jídle či plavání přicházím – a ejhle, moje věci jsou pryč. Co nyní s tím? V tom případě je nutné jít ihned za provozovatelem zařízení (v hospodě to bude hospodský, v posilovně recepční, na koupališti plavčík)[5] a seznámit ho se situací. Zákon používá termín „bez zbytečného odkladu“. Tedy ihned, jak se dozvím, že věc tam není, mám jednat. Pokud by totiž provozovatel následně namítl, že mu škoda nebyla nahlášena bez zbytečného odkladu, soud by náhradu škody nepřiznal. Zákon dále pracuje s lhůtou 15 dní od doby, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět. Toto je tedy mezní limit. Ne vždy ale bude 15 dní skutečně dobou bez zbytečného odkladu. Vedle toho, kdo věc odložil, se stejného nároku může domáhat i vlastník věci.
Pokud provozovatel zařízení nechce při splnění všech podmínek nahradit škodu, je možné celou věc řešit soudně. Je nutné být schopen prokázat, že na místě věc zákazník skutečně ztratil. Nejlépe k tomu poslouží svědci. Dobré je mít s sebou i doklad či účtenku o koupi, abychom mohli dokázat cenu věci a tedy i to, kolik se má nahradit. Ne vždy se ale bude nahrazovat celá cena. Soud vezme na zřetel i skutečnosti jako jak ke škodě došlo, jestli ztrátu poškozený nespoluzavinil, majetkové poměry poškozeného i provozovatele. Soud také určitě zohlední i současnou hodnotu věci, nikoliv hodnotu v době koupě.
Dá se odložit věc jako cyklistické kolo nebo auto? Co se týče auta, zde už rozsudek soudu máme.[6] V něm soud připustil, že i auto může být věc odložená. Toto rozhodnutí je ale kritizované s tím, že odložit lze pouze věc, které můžeme mít typicky pod svou bezprostřední kontrolou. Celý případ je sporný tím, že došlo k vykradení skříňky, ve které byly klíčky od auta. Odloženou věcí byly právě klíčky od auta, nikoliv auto jako takové. Zákon odpověď na tuto situaci nedává. Obecné pravidlo zní, že za každou škodu na věci odpovídá její vlastník. Jen ve výjimečných případech zákon stanovuje, za co má odpovídat někdo jiný. Proto pravděpodobně převáží výklad, že provozovatel bude odpovídat pouze za škodu způsobenou na klíčích (nahradí tedy cenu sehnání nového klíče). Nebude ovšem odpovídat za auto a věci v něm, stejně jako by neodpovídal ani za věci ukradené z bytu, který si zloděj ukradeným klíčem otevřel. V obou dvou případech se ale jedná o otevřenou otázku a povede se určitě ještě mnoho debat o tom, jestli je to zrovna to nejspravedlivější rozložení náhrady škody.
Otázkou, kterou si pokládá mnoho nadšenců do cyklistické dopravy, je, jestli se jedná o odloženou věc v případě cyklistického kola umístěného do stojanu před restaurací, před obchodním centrem či před školou. Zde se domnívám, že se o odloženou věc pravděpodobně jedná. Jedná se jistě o hraniční případ, ale kolo ještě stále může být pod bezprostřední kontrolou. Jistě se kontroluje hůře než mobil či peněženka, ale dá se přenést, dá se ke stojanu připoutat. Budeme zase posuzovat, jestli je obvyklé, že se k danému zařízení jezdí na kole a že se toto kolo obvykle odkládá. O naplnění tohoto bodu můžeme jistě usuzovat z umístění stojanu na kola, ze skutečnosti, že kolem restaurace vede cyklistická stezka, apod. K podobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, když řekl, že v případě provozování veřejného tábořiště jako prostoru pro umístění vlastního stanu či karavanu pro účely přenocování je činností, s níž je spojeno i odkládání jízdního kola v prostoru tábořiště.[7]
Toto se bude pravděpodobně týkat i studentů cestujících do školy na kole. V případě stojanů u základních a středních škol odpovědnost tedy dopadne i na školy. Závěr o odpovědnosti škol za odložené věci dovodil Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí z roku 1965.[8]
Snad vám toto krátké pojednání pomohlo zorientovat se ve vašich právech v případě ztráty odložené věci. Pokud vás napadají další otázky, napište nám je do diskuze.
Pro Asociaci měst pro cyklisty připravil článek
Mgr. John A. Gealfow
president of the association Nugis Finem
senator of the Academic Senate of Palacký University
analytik Ústavního soudu v Brně
Originál článku je umístěn zde.
[1] Nejvyšší soud, 10. 9. 1963, č.j. 6 Cz 35/1963: „Provozovatel podniku, jehož provoz s sebou přináší pravidelné odkládání svršků, nemůže svoji odpovědnost za škodu na odložených věcech ani vyloučit ani změnit vyhláškou vyvěšenou v provozovně.“
[2] Okresní soud v Mostě, 6. 2. 1981, č.j. 11 C 1637/80: „Jestliže občan nemá objektivní možnost odložit věci na místě určeném k odkládání věci (např. proto, že věšáky na šaty, které jsou určeny k odkládání věci, jsou zcela přeplněné), odpovídá organizace i za škodu na věcech odložených na místě, kam se v takovém případě obvykle odkládají.“
[3] Nejvyšší soud, 28. 6. 1983, č.j. 1 Cz 18/83: „Jestliže občan měl svou věc v bezprostřední dispozici, takže ji mohl opatrovat, nejde o odloženou věc.“
[4] Nejvyšší soud, 30. 12. 1976, č.j. 2 Cz 42/76: „Nedostatek technického a prostorového vybavení provozovny, v níž se provozuje činnost, s jejímž provozováním je zpravidla spojeno odkládání věcí, nezbavuje provozovatele odpovědnosti za škodu na odložených věcech.“
[5] Nejvyšší soud, 30. 12. 1983, č.j. 1 Cz 70/82: „K uplatnění práva na náhradu škody na odložených věcech postačí, je-li tento nárok uplatněn např. u vedoucího provozovny nebo u pracovníka této provozovny, pokud ten, kdo nárok uplatňuje, nemohl vědět, že k přijetí uplatnění takového nároku byl organizací určen někdo jiný.“
[6] 25 Cdo 4170/2010
[7] 25 Cdo 1915/2002
[8] Cpj 232/1965
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením
Partnerství pro městskou mobilitu, z.s. a s uvedením zdroje.