Seriál o "hodnotách" - V Bhútánu měří štěstí jinak

19. 11. 2016

Malé je krásné, tvrdil již před čtyřiceti lety britský ekonom německého původu E.F.Schumacher. Není třeba být posedlý kvantitativním růstem a velkostí. Příroda miluje rozmanitost. Diverzifikuje a podobně by se měla chovat i lidská společnost. Vezměme si jako příklad závislost na fosilních palivech, která pokrývají asi 85 procent celosvětové spotřeby energie. Podle britského fyzika Jamese Lovelocka je tak světové společenství v podobné situaci jako narkoman závislý na heroinu. Bude-li pokračovat, zemře. Přestane-li drogu užívat ze dne na den, zabije ho to také. Má jen jednu šanci: postupně a ne bezbolestně odvykat.

 

Kudy ven ze závislosti.

V podobné situaci jsme i my. Představme si jen jeden týden, měsíc či rok bez používání fosilních paliv! Civilizaci to, obrazně řečeno, zabije, a to zejména ve vyspělých zemích.

Inspirace, že je možné žít i jinak, že „malé je krásné“, občas přichází z míst, o nichž sotva tušíme, že existují. Všechno na světě nevymysleli jen velikáni západní vědy a kultury. Svět je mnohem pestřejší, tradiční znalosti a dovednosti domorodých (dříve bychom řekli primitivních) kultur jsou překvapivě bohaté a inspirativní. Jedním z takových míst je Bhútánské království.

Bhútán je velmi hornatá země, sevřená mezi Indií a Čínou. Velikostí je srovnatelná se Slovenskem, počet obyvatel však jen lehce převyšuje 700 tisíc. Do začátku 60. let byla země uzavřená okolnímu světu. Neměla vlastní měnu, telefonní spojení, školy, nemocnice, vlastní poštu a samozřejmě ani žádné turisty. Teprve na přelomu 21. století povolil král televizi a internet. Toto zpoždění má jednu nespornou výhodu – lidé zatím žijí spolu, nikoliv vedle sebe. Ten samý král JIgme Singye Wangchuck se v roce 2006 vzdal dobrovolně moci a od roku 2008 je Bhútán konstituční monarchií.

Je to stále velmi chudá země, která potřebuje pomoc zejména v oblasti vzdělávání a lékařské péče. Ale má také co nabídnout, a to nejen turistům. Od roku 1972 Bhútánské království měří svůj rozvoj podle tzv. hrubého národního štěstí. Klasičtí ekonomové se možná ohradí, že měřit něco tak subjektivního jako štěstí prostě nejde. Je to jakýsi extrémní protipól k našemu hrubému domácímu produktu. Ten měří velmi dobře ekonomickou výkonnost, ale jako ukazatel kvality života je značně zavádějící.

 

Učme se od sebe navzájem

Bhútán se otevírá světu a učí se využívat příležitostí globalizace i čelit jejím rizikům. Dychtí po západních informacích a vzdělanosti. Kolega z Kanady měl kouzelný postřeh: „Jestli nedokážete dobře učit v Bhútánu, nedělejte to vůbec. Protože nikde jinde na světě nenajdete tak pozorné a vděčné studenty.“

Na druhou stranu, z izolované a svérázné kultury může vzejít něco inspirativního pro západní svět a nemusí to být jen koncept hrubého národního štěstí. Křesťanství se také nezrodilo v centru římské říše, ale kdesi na její východní periférii. A za pár století mělo zásadní podíl na vytvoření nové, západní civilizace. Bhútán je dnes na okraji světového dění. Ale za nějaký čas, kdo ví?

Autor: Pavel Nováček, vysokoškolský pedagog a ekolog

Zdroj: Lidové noviny, 14.11.2016

P.S. Vazba na značku Město s dobrou adresou

Co se týče té závislosti, tak připomínámé aktualitu, která byla zveřejněna dne 24.10.2016 "Budou problémy s dopravou již minulostí?"

Co se tzv. hrubého národního štěstí, tak asi nejblíže to má citátu dánského architekta Jana Gehla: "Nikdo nevěděl, že to jak stavíme města ovlivňuje životní styl a život lidí."

Pro pochopení smyslu doporučujeme shlédnout film Lidský rozměr. Na ukázku se můžete podívat zde: http://www.aerovod.cz/katalog/lidsky-rozmer/

Proč tento film?

“Lidský rozměr přispívá do diskuze, která je mimořádně aktuální i u nás: Jak docílit, aby se ve městech žilo lépe? Na příkladech několika metropolí film velmi sugestivně ukazuje, v jak živoucí a inspirativní organismus lze města citlivými zásahy proměnit, či naopak jak lze ignorantským přístupem veškerý život v ulicích zabít. Krása těch nejlepších nápadů spočívá v jednoduchosti, nejinak je tomu zde. Filmová pocta vizionářskému urbanistovi Janu Gehlovi vyniká také velmi působivou kamerou, za kterou by se nemusel stydět leckterý celovečerní film. Nutnost pro každého, koho nebaví trávit život vysedáváním v zácpách a od svého města čeká víc, než jen místo přespání a tříproudovou magistrálu před dveře kanceláře.”
Jan Noháč, Aerofilms