Autonomní vozidla, technologické propojení v dopravě a cyklisté

28. 05. 2018

Přinášíme další překlad ze serveru ECF. Tentokrát na téma Autonomní vozidla, technologické propojení v dopravě a cyklisté.

Technologie vozidel společně s pravidly platnými pro jejich používání jsou čím dál tím složitější. Téměř denně se k tomuto tématu objeví v  médiích nějaká zajímavost. Během minulých dvou let jsme je pozorně sledovali - tady je několik posledních zpráv:

• Případ autonomního vozidla v USA, které narazilo do chodkyně a usmrtilo ji
• Zpráva z Evropského parlamentu s komentářem k C-ITS technologiím obecně
• Loňská zpráva Evropské komise k C-ITS technologiím
• Prudká diskuze v tisku, týkající se cyklistického průmyslu v EU, o roli technologicky propojené cyklistiky

Podle EU je jednou ze silných stránek evropského přístupu k automatizaci dopravy skutečnost, že už nebudeme odkázáni jen na kamery a senzory, když budeme chtít získat představu o okolním prostředí vozidla. Vozidla budou propojená – s dalšími motorovými vozidly a infrastrukturou s nízkou latencí, což významně pomáhá reakci bezpečnostních krizových systémů a brzd, ale také s infrastrukturou dopravních služeb a informací, a dost možná i s orgány, které řídí dopravní provoz.

No a co cyklisté a chodci (a také ti, kdo jezdí na motorkách, koloběžkách, skútrech, elektrokolech, monokolech, skateboardech atd.)? Pokud je základem bezpečné automatizace technologická propojenost, jak naložíme s uživateli, kteří nejsou takto vybaveni? Myslíte, že je problém vyřešen? Bohužel, my se domníváme, že jde o mnohem složitější kauzu.

Musíme rozlišovat mezi technologiemi. Fakt: technologie, která by propojila jízdní kola s bezpečnostní krizovou sítí, neexistuje. Motorová vozidla snadno uvezou objemné a elektricky napájené zařízení, které umožňuje navzájem si sdělovat, a to s velmi nízkou latencí a vysokou přesností, detaily o poloze, což umožní okamžité krizové brždění. Cyklisté nebo chodci takovou možnost nemají. Existuje mnoho jiných možností „propojení“, pokud jde o informace a data, která by měli cyklisté navzájem sdílet: stav cyklistické sítě, dopravní zácpy, počasí atd.; existuje i možnost naznačit řidiči alespoň zhruba polohu cyklisty na silnici (výstražné světlo atd.). Není však možné začlenit cyklisty do propojené technologické sítě, umožnit, aby vozidla viděla za roh, předvídala nepatrné pohyby a zahájila krizové brždění. Bezpečnost cyklistů se musí stále spoléhat na to, co známe, tj. kvalitní infrastruktura, rozumná rychlost (a její prosazování) a spolehliví řidiči a cyklisté.

Samozřejmě máme i technologie jako automatické nouzové brždění, které pomocí senzorů detekují přítomnost cyklisty nebo chodce, a intenzivně podporujeme jejich další rozvoj a myslíme si, že by měly být součástí povinné výbavy všech aut, ale ani v tomto případě nejde o technologii propojení, eliminující všechny kolize.

Každý, kdo už navštívil cyklistickou Mekku, tj. města v Holandsku, mohl vidět, jak si představujeme, že jednoho dne bude vypadat jízda na kole kdekoliv v Evropě. Ale stejně jako já miluji jízdu na kole v Holandsku, Holanďané milují jízdu na cyklistických veteránech. Většina kol je stará, ale opravdu stará! Obrat zboží na trhu s jízdními koly je pomalejší než u jiných vozidel – a co uděláme s technologicky nevybavenými jízdními koly? A co chodci? Pokud vybavíme jízdní kola technologií, která je propojí s dalšími uživateli, nedojde jen k přenosu rizika na posledního nevybaveného uživatele, tedy chodce? Nebo bychom měli vybavit i děti, které jdou do školy? Chceme žít ve městech, kde budeme muset kromě klíčů, peněženky a mobilu při odchodu z domu pamatovat i na ochranné zařízení C-ITS, které zabrání, aby do nás narazilo auto? Případná morální povinnost chodců a cyklistů mít někde u sebe bezpečnostní zařízení přirozeně přináší určité morální problémy, protože vynucuje odpovědnost za srážku s velkým a výkonným vozidlem na oběti této kolize, místo aby odpovědnost převzala osoba ve vozidle. V městských oblastech jsou na vrcholu pomyslné pyramidy práv chodci, potom cyklisté, veřejná doprava, osobní motorová doprava a nakonec větší vozidla. Měli bychom tedy ty, kdo jsou pro město díky udržitelným způsobům dopravy přínosem, nutit, aby nosili zvláštní zařízení nebo oblečení?

Stejná věc je problémem nejen v morální, ale i právní rovině. Shledá soud právně odpovědným cyklistu, který u sebe nebude mít bezpečnostní zařízení? Povinnost nosit přilbu a ochrannou výstražnou vestu občas vyděsí vážně zraněné oběti dopravních nehod s motorovým vozidlem, které zjistí, že přiznání kompenzace ohrožuje fakt, že neměli přilbu (ano, i to se děje!).

Podobná diskuze nás samozřejmě přivádí zpět k tomu, že už ve skutečnosti máme představu o tom, jak zajistit bezpečnost chodců a cyklistů v městském prostředí – omezit rychlost motorových vozidel, snížit počet aut ve městech a vybudovat oddělenou infrastrukturu. Máme také technologie motorových vozidel, o kterých víme, že fungují dobře, např. Intelligent Speed Assistance, která pomáhá řidiči dodržet stanovený rychlostní limit, nebo senzory pro automatické brždění.

Závěrem je třeba říct, že existují hranice, které v souvislosti s bezpečnostními technologiemi obecně a propojenými jízdními koly konkrétně nesmíme překročit:

Zaprvé, bezpečnostní zařízení na kole nebo na cyklistovi bychom neměli vnímat jako řešení, které samo o sobě zajistí bezpečnost cyklistů; cyklisté ani chodci by neměli mít morální (ani zákonnou) povinnost podobné zařízení u sebe nebo na kole nosit.

Zadruhé, technologické zařízení, umístěné ve vozidle, není schopno vytvořit předpoklad o požadavku na to, aby cyklista nebo chodec byli na silnici v „povinné“ pozici. Ve většině států cyklostezky či cyklopruhy buď neexistují, nebo cyklisté nemají povinnost je použít. V každém zákoně jsou výjimky pro případ méně častých situací, kdy je infrastruktura zablokovaná nebo nepoužitelná. Existuje celá řada situací, kdy cyklista či chodec musí opustit chodník nebo stezku či okraj vozovky, nebo překřížit cestu neobvyklým způsobem. Příští generace technologických zařízení proto nesmí spoléhat na nějakou shodu v chování účastníků provozu.

Možná mohou tato zařízení v některých situacích pomáhat se zajištěním bezpečnosti a možná nás čeká rozvoj trhu se stejným typem zařízení pro chodce, cyklisty a vozidla. Ale očekávat, že každý muž, žena a dítě si povinně koupí a budou nosit nebo vozit podobné zařízení s sebou, to není přípustné. Bylo by opravdovým zoufalstvím, kdyby veškerý pozitivní pokrok v oblasti dopravní bezpečnosti, kterého jsme za posledních třicet let dosáhli, musel kapitulovat před nutností akceptovat takové řešení, abychom mohli nadále snižovat počet dopravních nehod chodců a cyklistů.

A podobně platí, že právní odpovědnost se vždy týká motorového vozidla, buď řidiče/řidičky, nebo u plně autonomních vozidel samotného vozu. Chodci v těsném závěsu s cyklisty by se měli stále nacházet na vrcholu pyramidy, pokud jde o přednost v dopravě uvnitř města. Čím výkonnější vozidlo, tím vyšší pravděpodobnost, že nese vinu, pokud řidič neprokáže, že je morálně či právně bez viny.

Překlad: Asociace měst pro cyklisty

Autorka Ceri Woolsgroveová

https://ecf.com/news-and-events/news/automated-vehicles-connected-transport-technologies-and-cycling

 

Štítky: Bezpečnost (Mezioborového plánování, tag18), Cyklistická doprava (Dobrá praxe, tag27), Autonomní vozidla (Dobrá praxe, tag34)