Něco se děje

24. 12. 2019

O VÁNOCÍCH SE DÁVAJÍ DÁRKY - TAK VÁM DÁVÁME JEDEN - POVÍDKU

Franta, toho času úspěšně rozvedený muž v nejlepších letech je dlouholetý obyvatel rušného sídliště v jednom menším městě. Pracuje v prosperující soukromé firmě. Crrrrr! Franta je tak trochu konzervativec, tak mu pravidelně v 5:45 poskakuje na poličce klasický ručičkový budík. Jeho pravidelné vstávání každé léto doprovázelo cvrlikání ptáků, kteří hnízdili na stromě nedaleko jeho okna. Ranní hygiena, kávička, toustík, kravata, sáčko, sbalit notebook a je čas vyrazit. „Nazdar Božka!“ Na schodech Franta ráno míjí sousedku, která pracuje ve stejné firmě jako on. Někdy se potkají až na parkovišti. Franta i Božka jezdili roky do práce svými auty. Teď však Franta neskrývá lehký náznak ješitnosti, protože povýšil a nafasoval firemní káru. Jeho plechový miláček tak může v klidu odpočívat na parkovišti u domu. Franta po ránu plný elánu nasedá do firemního vozu s logem na jeho velké zádi. Samozřejmě zádi auta, jedná se o pohodlné SUVéčko. Prosviští si to sídlištěm, sjede na magistrálu, šlápne na plyn, mine pár křižovatek, sjede do průmyslového areálu a za čtvrt hodinky je v práci. K večeru se vrací domů, někdy ještě stihne pinknout tenis na kurtech na okraji sídliště a celkem unavený, ale dobře naladěný parkuje na parkovišti za bytovým domem. „Ahoj děcka“ mrkne cestou ke vchodu do domu na pár výrostků, kteří dovádějí na hřišťátku vedle domu. Takto to šlo den za dnem. Takový trochu stereotyp, na který si prostě zvykl.

Crrrrr! A je tu další ráno. „Sakra co to je za rachot.“ To nebylo cvrlikání ptáků. Strom totiž nedávno pokáceli, a teď Frantovi pod okny burácejí stavební stroje. Buduje se parkoviště, lidé se přeci mají dobře, aut přibývá, a aby se měli ještě lépe, je potřeba jim pod okny postavit větší parkoviště. „Nazdar Božka, co to máš na sobě?“ ušklíbne se škodolibě, když ho Božka na chodbě míjí v cyklistickém dresu a směřuje ke kolárně. Franta dojde k autu, tentokrát mu však ztuhne úsměv. „Však mě to tady nějaký blb škrábl!“ Pravda na parkovišti za domem je těsno. „To určitě byli ti parchanti popeláři“ blesklo Frantovi hlavou a otráveně nasedl do auta. Složitě prokličkuje mezi auty na sídlišti. Tak tak, že nedošel o zrcátka. Pomalu se blíží k magistrále. Už z dálky ho zneklidňuje kolona aut. „Sakra, asi zase nějaký ťukanec.“ Krokem se blíží k první křižovatce. Nervózně sleduje postupující ručičky na jeho hodinkách. „Nazdáááár!“ někdo na Frantu pokřikuje ze stezky, která v tomto úseku těsně míjí silnici. To ho jen Božka cestou do práce předjíždí na svém novém kole. „Abys se nepo …,“ pomyslí si Franta a pomalu popojíždí v koloně. Konečně sjezd do průmyslové zóny, ale nikde žádný ťukanec, prostě běžná dopravní ranní špička. „A to mě dnes čeká poměrně hodně pracovních pojížděk po městě.“ povzdechne si Franta, když konečně s půlhodinovým zpožděním parkuje na svém vyhrazeném místě na firemním parkovišti.

Bez nálady jede Franta konečně večer domů. Na tenis nemá čas ani chuť. Pouze se zastavil v obchodě na malý nákup. Konečně u baráku. „Sakra, kde to mám zaparkovat!“ nikde žádné volné místo. Nakonec své firemní SUV parknul v zatáčce před parkovištěm. No raději najel dvěma koly na chodník, aby tolik nezavazel. V rozčilení si ani nevšiml mladé maminky s kočárkem, která kolem jeho auta na chodníku nemohla projít. Franta blížící se k domu, oparně našlapující na vybagrované pláni pro nové parkoviště si ani nevšiml, že u jejich domu už nedovádí děti. Hřiště bylo přeci nutné zrušit, teď tu budou parkovat auta. Ale co, akorát by ho ti rošťáci rušili, protože si přeci potřebuje po náročném dnu odpočinout.

Konečně si lehne k televizi, zrovna jdou večerní zprávy. Zas několik nehod na silnicích a kolony na D1, to už je taková mediální rutina. Otevře vychlazenou desítku a hlavou mu probíhá dění jeho každodenního života v poslední době.

Sakra NĚCO SE DĚJE. I Franta pochopil, že takhle to přeci nemůže fungovat věčně. A samo se to asi nevyřeší. „Ale přeci nebudu jezdit na kole, jak ta naše Božka.“ Další den už raději nechal služební auto v práci a začal jezdit autobusem. Nebavilo ho totiž každý den hledat u domu parkovací místo, protože ani nové parkoviště na sídlišti nepomohlo. Sem tam ale Franta přeci jen potřeboval jet do práce autem. Když už jel, tak párkrát nabídl Božce, že ji sveze, aby nemusela pořád jezdit na kole. No a dnes se jdou spolu večer projít do kina. Jen toho stromu a dětského hřiště mu s odstupem času bylo tak trochu líto. Vždyť to na sídliště taky patří. I lidé na sídlišti si přeci zaslouží příznivější veřejný prostor pro mnohostranné využití.

Je to opravdu tak?

Ve stejném městě, ve kterém žije Franta je v čele radnice pan starosta Milan, místostarosta Luďa a místostarostka Vlaďka. Spolu s nimi o dění ve městě rozhoduje několik radních a samozřejmě zastupitelstvo, které po složitém povolebním vyjednávání tvoří zástupci z několika koaličních a několika opozičních stran.

„Milane, četl jsi na Facebooku zase tu diskusi o té ranní zácpě?“ dotazoval se pan místostarosta na poradě. Neměl samozřejmě na mysli střevní problém, ale nervózní komentáře řidičů na sociální síti, kteří každé ráno zdlouhavě popojíždějí v kolonách na silničním průtahu. „Taková je doba, vždyť to u nás není žádná výjimka, jinde mají taky kolony,“ konstatoval starosta a do jisté míry měl pravdu. „Ještě tady máme tu petici z Malinek, skrz to parkování.“ Připomněla odložený problém z minulé porady místostarostka Vlaďka. Malinky je jedno ze dvou sídlišť ve městě, kde žije takřka 4 tisíce obyvatel. „Tam jsme přeci loni vybudovali nové parkoviště, vždyť to sídliště není nafukovací!“ s lehkou nervozitou odvětil starosta. Problémy s dopravní tématikou na radnici v poslední době rezonovaly poměrně často. Ale na jejich řešení přeci myslí i koaliční smlouva. S určitým návrhem přišel místostarosta Luďa. „Vážení, nedávno jsem v čekárně u doktora zahlédl v jenom časopise něco o plánu udržitelné městské mobility. Je to teď nějaký nový trend ve větších městech, který by měl řešit hlavně problémy s dopravou.“ I pan starosta už něco na tohle téma zaslechl. Zástupci města se tedy dohodli na sestavení pracovní supinu, aby se touto problematikou blíže zabývala a připravila na jednání rady podklady pro zpracování tohoto dokumentu. Po pár týdnech architekt města prezentoval radě města zkušenosti s plánem udržitelné městské mobility z velkých měst. „A k čemu to vlastně je?“ ozvalo se najednou v plénu. „No, u velkých měst je tím hlavně podmíněno čerpání dotací“ reagoval bez okolků architekt. Na to samozřejmě radní slyšeli, protože čerpání dotací je důležité pro realizaci investic města.

„Mimochodem, jak to vypadá s tou stezkou po hrázi?“ reagoval pan starosta poté, co mu zmínka o dotaci připomenula již delší dobu rozpracovaný projekt. Stezka má spojit sídliště v okrajové části s centrem města. Místostarostka, pod kterou spadá také příprava investic, vysvětlila, že přes sídliště je trasa vyřešena, jen se úplně nepodařilo plynule navázat na regionální trasu, která lemuje místní část. Pak stezka pokračuje přes zahrádkářskou kolonii, kde zatím nejsou majetkově vypořádány veškeré dotčené pozemky. Taky bude nutné zajistit vynětí ze ZPF. Podařilo se technicky vyřešit napojení na hráz. „Horší situace je na samotné hrázi, kde zatím neúspěšně jednáme o podmínkách vedení stezky se správcem toku.“ Zdůraznila místostarostka. Bez problémů bohužel není ani poslední úsek přibližující cyklisty do centra. „Zde bojujeme s prostorem.“ postěžovala si místostarostka. Uliční prostor, do kterého měla být stezka směřována, limituje nejen stávající zástavba, ale v zeleném pásu, kde byla stezka navržena, jsou inženýrské sítě. Některé z nich bude nutné ochránit a část dokonce přeložit. Původně zde měly být i vysazeny stromy, ale nakonec je tam projektant mezi ochranná pásma sítí nedostal. „Také policie není ztotožněna s řešením průjezdu cyklistů přes rušnou křižovatku v centru,“ završila výčet problémů paní místostarostka. „A co se vyhnout hrázi a vést cyklistu při určitých bezpečnostních opatřeních po souběžné silnici II. třídy,“ navrhl místostarosta. „I tato možnost byla prověřena. Bohužel jsme narazili na odpor majetkového správce, který z bezpečnostních důvodů průjezd cyklistů po silnici nepřipustil“, reagovala v celku bezradně místostarostka. „No, hlavně je s tím potřeba konečně pohnout, ať můžeme požádat o dotaci“ zakončil diskusi na téma stezky starosta.

Konečně se radní vrátily k plánu udržitelné městské mobility. A nakonec jeho zpracování schválili. Byla vypsána veřejná zakázka. Nabídková cena vítězné firmy byla v celku příznivá ve srovnání s dalšími nabídkami. Zhotovitel byl tedy bez rozpaků vybrán. Nakonec to trvalo víc jak rok, než se dle příslušné metodiky podařilo zpracovat plán udržitelné městské mobility. Dalšího půl roku probíhalo projednávání s veřejností v odborných komisích a schvalování v orgánech města. Něco bylo nutné upravit, doplnit, na druhou stranu zase vypustit, ale nakonec byl plán udržitelné městské mobility schválen. „Pane starosto, nesu ten jeden výtisk schváleného plánu udržitelné městské mobility,“ zahájil jednu z pravidelných porad architekt města. „No výborně, nechte mi to tady,“ pochvalně odpověděl starosta. Poradu bylo nutné ukončit o něco dříve, protože pan starosta měl sjednán další program. Cestou ke dveřím si na stole všiml výtisku plánu udržitelé městské mobility, tak aby se někde neztratil, uložil jej do police s koncepčními dokumenty a s úlevou konstatoval „Konečně máme tu dopravu ve městě vyřešenou“.   

Povídku napsal jeden z nás, z členů spolku Partnerství pro městskou mobilitu. Jestli bude chtít, může se pod povídku podepsat.            

Štítky: Lidský rozměr (Mezioborového plánování, tag19)